LEONARDO PETŘVALD ANDRZEJ SAPKOWSKI ZAKLÍNAČ VII. PANÍ JEZERA PÁTÝ ROMÁN O GERALTOVI A CIRI LEONARDO PETŘVALD 2012 Andrzej Sapkowski PANI JEZIORA Copyright © 1999 by Andrzej Sapkowski Translation © 2000 by Stanislav Komárek Cover Art © 2012 by Michal Ivan Illustrations © 2000 by Jana Komárková For Czech Edition © 2012 by Lenka Pilchová – Leonardo ISBN 978-80-7477-047-0 (PDF) We are such stuff Are dreams are made on, and our little life Is rounded with a sleep WILLIAM SHAKESPEARE We are such stuff Are dreams are made on, and our little life Is rounded with a sleep WILLIAM SHAKESPEARE A tak jeli a jeli, až přijeli k jezeru. Bylo široké a jeho voda byla krásně čistá a vprostřed jezera uzřel Artuš paži, oděnou v bílý aksamit, držící v ruce překrásný meč. „Hle, tam je ten meč, o němž jsem hovořil,“ ukázal Merlin. Vtom však spatřili dívku kráčející po jezeře. „Kdo je ta dívka?“ zeptal se Artuš. „To je Paní jezera,“ odvětil Merlin. Sir Thomas Malory: Le Morte Darthur KAPITOLA PRVNÍ Jezero bylo začarované. O tom nemohlo být pochyb. Za prvé: leželo přímo v ústí zakleté doliny Cwm Pwcca, tajuplného údolí ustavičně zahaleného mlhou a proslulého kouzelnými vlastnostmi a jevy. Za druhé: stačilo se podívat. Vodní hladina byla sytě a nezkalitelně modrá jako leštěný safír a hladká jako zrcadlo. Zdálo se, že odrážející se v ní štíty masívu Y Wyddfa byly krásnější a skutečnější než ty, – 7 – jež se tyčily nad jezerem. Od vody vanul osvěžující chlad a důstojné ticho nerušilo nic, ani zašplouchání ryby, ani křik ptáka. Ten pohled zapůsobil na rytíře hlubokým dojmem. Místo aby pokračoval v cestě po svahu hory, obrátil koně k jeze- ru. Jako kdyby jej magneticky přitahovalo kouzlo dřímající tam dole, na dně, v hloubi vod. Kůň obezřetně našlapo- val mezi skalisky, dávaje nespokojeným supěním najevo, že rovněž on cítí magickou auru toho místa. Na břehu rytíř sesedl. Uchopil hřebce za uzdu a vedl ho až tam, kde drobné vlnky zanikaly mezi barevnými oblázky. Brnění zachřestilo, když poklekl. Vyplašil potěr, jako jeh- ličky drobné a bystré rybičky. Nabral vodu do dlaní a pil. Opatrně a zvolna, protože ze studené vody tuhly rty a jazyk, bolely zuby. Když si nabral podruhé, po hladině jezera k němu do- lehl nějaký zvuk. Zvedl hlavu. Kůň zafrkal, jako kdyby chtěl potvrdit, že i on to slyšel. Rytíř nastražil uši. Ne, to nebyl přelud. Slyšel zpěv. Zpívala žena. Anebo spíše dívka. Jako všichni rytíři byl vychován písněmi bardů a rytířský- mi příběhy. V nich bylo dívčí zpívání nebo volání v devíti případech z deseti pouze vábničkou. Rytíř, jenž je následo- val, zákonitě upadl do léčky. Nezřídka smrtelné. Avšak zvědavost zvítězila. Rytíř měl všeho všudy teprve devatenáct let. Byl velmi odvážný a tuze nerozvážný. Proslul tím prvním, znám byl tím druhým. Ujistil se, zda jde meč dobře ven z pochvy, nasedl na koně a rozjel se po pláži směrem, odkud přicházel zpěv. Nemusel jet daleko. Na břehu ležely bludné balvany, tmavé, hlazené, jako hračky nějakého obra nedbale sem pohozené po skončené zábavě. Některé z nich ležely v hloubce a černaly se v prů- zračné vodě. Některé vyčnívaly nad hladinu jako hřbety spících leviathanů. Nejvíce jich však leželo na břehu, napříč – 8 – pláží k lesu. Zpola zapadlé do písku nechávaly prostor dohadům o své celkové velikosti. Zpěv, jejž rytíř slyšel, zněl právě zpoza těch balvanů. Zpívající dívka zůstávala neviditelná. Seskočil na zem a vedl koně blíže. Držel zvíře za ohlávku a za nozdry, aby náhodou nezaržálo anebo nezafrkalo. Dívčin oděv ležel na jednom z balvanů na mělčině, naho- ře plochém jako kamenný stůl. Nahá dívka stála po pás ve vodě a s cákáním se myla. Rytíř naslouchal jejímu zpěvu, leč slovům nerozuměl. Nebylo divu. Vsadil by vlastní hlavu, že koupající se dívka nebyla člo- věkem z masa a kostí. Svědčilo o tom štíhlé tělo, neobyčejná barva vlasů, hlas. Byl si jist, že kdyby se otočila, uviděl by veliké oči mandlového tvaru, a kdyby odhrnula popela- vé vlasy z uší, spatřil by do špičky vybíhající ušní boltce. Byla to obyvatelka Faërie. Víla. Jedna z Tylwyth Têg. Jedna z bytostí, které Piktové a Irové zvou Daoine Sidhe a kterým Sasové říkají elfové. Dívka se na chvilku odmlčela, ponořila se do vody, zafu- něla, zaprskala a docela obyčejně zaklela. To rytíře nicmé- ně nezmýlilo. Víly, jak známo, dovedou klít lidskou řečí. Některé prý sprostěji než lecjaký pacholek. A zhusta bývá kletba úvodem k nějakému zlomyslnému kousku, které víly s oblibou provádějí smrtelníkům – například zvětšit něko- mu nos na velikost salátové okurky, anebo naopak zmenšit někomu jinému mužství na velikost hrášku. Rytíře nelákala ani první, ani druhá možnost, a tak se pokusil nenápadně vytratit. Prozradil ho kůň. Ne jeho vlast- ní hřebec, kterého držel za nozdry, takže byl tichý a klidný, nýbrž kůň patřící víle. Vraná klisna, které si mezi tmavými balvany ani nevšiml, hrábla kopytem do štěrku a zařehtala na uvítanou. Rytířův oř pohodil hlavou a zdvořile odpově- děl, až se přes jezero vrátila ozvěna. Víla vyskočila z vody a na letmý okamžik se rytíři ukázala – 9 – v celé své obnažené kráse. Vrhla se ke skalisku, na němž leželo její šatstvo. Avšak namísto toho, aby sebrala nějaký hadřík a alespoň skrovně se zahalila, popadla víla meč, se zasyčením jej tasila z pochvy a nadpodiv obratně s ním zato- čila ve vzduchu. Vše trvalo jenom kratičkou chvilku, než si víla klekla nebo dřepla zpět do vody. Ponořila se až po nos a nad hladinou ponechala jen napjatou paži se zbraní. Rytíř se vzpamatoval z ohromení, pustil uzdu a poklekl na koleno do vlhkého písku. Okamžitě pochopil, koho má před sebou. „Buď pozdravena, ó Paní jezera,“ vydechl a vztáhl ruce, „je to pro mne čest, nesmírná pocta… Tvůj meč přijímám.“ „Kdyby ses radši zvedl a otočil,“ vystrčila víla ústa nad vodu. „A přestal okounět. A nechal mě obléknout.“ Poslechl. Slyšel, jak se šploucháním vychází z vody, jak šustí oble- čením a polohlasně láteří, navlékajíc je na mokrou kůži. Zatím si prohlížel její kobylku s černě se lesknoucí srstí, oči- vidně ušlechtilé krve a rychlou jako vítr. Byl to bezpochyby čarovný kůň, jistě obyvatel Faërie stejně jako jeho paní. „Už se můžeš otočit.“ „Paní jezera…“ „A představit.“ „Jsem Galahad z Caer Benic, rytíř krále Artuše, pána hra- du Camelotu, vládce Letního království, jakož i Dumnonie, Dyfneintu, Powysu, Dyfedu…“ „A co Temerie?“ přerušila ho. „Redanie, Rivie, Aedirn? Nilfgaard? Říkají ti něco ty názvy?“ „Ne, jaktěživ jsem je neslyšel.“ Pokrčila rameny. Kromě meče držela v ruce ještě boty a košili, vypranou a vyždímanou. „To jsem si mohla myslet. A jaký je dneska den?“ „Dnes bude,“ odvětil překvapeně, „druhý úplněk po Beltine… Paní…“ „Ciri,“ doplnila bezděčně a zahýbala rameny, aby lépe – 10 –